Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle v Itálii. Její matka byla inteligentní, liberální žena, která jí vštípila víru, že žena může jít svou vlastní cestou. Její otec byl společensky konzervativnější a působil jako ministr v italské vládě. Tehdejší vzdělávací systém v Itálii přisuzoval dívkám roli, ve které se měly učit domácím pracím, aby se z nich později staly dobré manželky a matky. Jenže Maria měla silnou vůli, zajímala se o matematiku a další vědu a o své budoucnosti měla odlišné představy. Ve dvaceti letech začala studovat medicínu na univerzitě v Římě. Jenže stát se lékařkou bylo tehdy pro ženu víc než nedůstojné a málem hraničilo s perverzností. Maria brzy zjistila, že se ocitla v nepřátelském prostředí. Někteří profesoři tvrdili, že ženy mají menší mozek než muži, proto nemohou studovat a měly by zůstat doma. Maria se musela vyrovnávat s otevřenými projevy pohrdání, a jak dokazují její dopisy, studium několikrát málem vzdala. Nakonec ale vydržela, v roce 1896 úspěšně odpromovala a stala se jednou z prvních lékařek v Itálii.

Následně začala Maria pracovat na psychiatrické klinice. Součástí její práce byly návštěvy ústavů pro choromyslné, kde potkávala děti se závažnými poruchami učení. Marii šokovalo, v jakých podmínkách žijí, a cítila, že musí něco udělat. Přijala proto místo zástupce ředitele nové školy, která byla vytvořena speciálně pro výchovu mentálně postižených. Od rána do večera byla s dětmi. Pozorovala je a dávala jim základní pomůcky na hraní. Chodila za truhláři, aby vyrobili předměty, které by dětské smysly zaujaly. Netrvalo dlouho a její nový přístup přinesl ohromné výsledky. Některé děti dosáhly výrazného pokroku a pár jich dokonce složilo státní zkoušku. V roce 1901 Maria školu opustila s rozhodnutím, že se bude věnovat vzdělávání všech italských dětí. Zároveň nastal zvrat v jejím osobním životě: sblížila se se svým bývalým nadřízeným Giuseppem Montessanem. Svatbu však Maria odmítla, protože vdané ženy nemohly pracovat. Jenže netrvalo dlouho a Maria otěhotněla a musela podstoupit těžké rozhodnutí. Jako neprovdaná matka by vyvolala veřejný skandál, zároveň se ale nechtěla vzdát kariéry. Proto se syna Maria nakonec vzdala a poslala ho na venkov, kde ho vychovávala farmářská rodina. Kromě lékařské praxe začala studovat antropologii a psychologii. Pokračovala ve výzkumu dětského vývoje a rozvíjela svoji výchovnou teorii a v roce 1907 dostala příležitost ověřit si ji také v praxi.

V chudinské čtvrti Říma San Lorenzo vznikal sociální projekt na obnovu bydlení pro chudé a jeho součástí byl i Dům dětí určený pro děti předškolního věku. A právě tady mohla Maria naplno rozvinout svoji teorii. Vytvořila něco, co je v současnosti běžné na mnoha školách: židle a stoly byly přizpůsobeny velikosti dětí, které se ale zároveň mohly volně pohybovat a zadané úkoly řešily třeba i na zemi. Zlobivé děti, které dostaly nové pomůcky, najednou nebyly zlobivé a dělaly velké pokroky. Před odchodem domů si automaticky po sobě uklízely a samy se naučily číst. Maria pro ně jako pomůcku pro smyslové vnímání vymyslela písmena ze smirkového papíru, která byla připevněná k dřevěnému podkladu. Děti mohly písmeno přejíždět prsty, poznávat jeho tvar a učit se, jaký má zvuk. Po smrti své matky se Maria setkala se svým synem Mariem a vzala si ho k sobě.

Jejího úspěchu ve výchově dětí si brzy všimla Itálie a pak také celý svět. Dokonce i v Indii a v Japonsku našly její myšlenky uplatnění. Maria cestovala po světě a růst hnutí Montessori nezastavila ani první světová válka.Po vypuknutí druhé světové války skončil její syn Mario jako italský občan pobývající na britském území v internačním táboře a Maria byla krátce držena v domácím vězení. Pak ale dostala od britských úřadů povolení cestovat, čehož využila pro další šíření svých myšlenek. V roce 1940 oslavila sedmdesáté narozeniny a jako dárek dostala od britské vlády to nejcennější, co mohla dostat – její syn Mario byl propuštěn.Po válce se spolu vrátili do Evropy a Maria byla ještě víc přesvědčená o tom, že světový mír závisí právě na vzdělávání dětí.Kvůli válce starý kontinent na její učení pozapomněl, a proto se znovu pustila do práce. Jezdila po přednáškách a po celé Evropě pomáhala zakládat Montessori školy. Zemřela v roce 1952 v Nizozemsku.